BaLuVe horse

Co si pamatuju,jezdit na koni jsem chtěla odmalička.Občas jsem byla povozena v malé stájičce jménem Apolenka na mírumilovném poníkovi po lese a třepala jsem se i když si chtěl jen ukosnout kousek trávy.Tam jsem jezdila vlastně úplně poprvé!Mamka tam jezdila taky,ale jen trošku,se svými svěřenci na hipoterapii.Jenže co se nestalo.Jednou dostala nějakého lekavějšího koníka a když tam projel vlak,koník se splašil a mamka jako úplný začátečník sletěla na zem a udělala si něco se zádama.To ji utvrdilo v přesvědčení že koně jsou nevyspytatelní a že na žádného radši nikdy nesednu já ani ona.

Jenže to jí překazila její kamarádka.Byli jsme na chatě a mamku zavolali z práce že musí rychle přijet a tak mě její kamarádka hlídala.Abych se nenudila,já ona a její dcera(tak 13 let,mě bylo tak 7) jsme se vydaly ke koním.Mě byla zaplacena hodina na lonžce.Tam jsem také poprvé klusala a málem jsem spadla,ale pečlivě jsem se držela a na konci hodiny jsem byla hrozitánksy šťastná.O to horší bylo zjištění že jezdit prostě nebudu nikdy nikde a basta,jak rozhodla moje mamka.

Potom jsem asi dva roky nejezdila,ale moje kamarádka začala chodit do malé stájičky ke koním a já jsem jednou ukecala mamku abych tam s ní mohla jít.Vidím to úplně živě,klečela jsem na kolenou a prosila...a byla mi dovolena jedna hodina v sedle!Celá nadšená jsem s kamarádkou jela ke koním.Jeli jsme na projížďku,pouze krokem a potom jsme koníky přenechali starším jezdcům a dívali se na ně.Byla to nádhera,jak si to tam svištěli cvalem a já záviděla...

Jestli jsem si myslela že teď mamku překecám,byla jsem vedle.Jedna hodina a dost!Na koně mě prostě už mamka nepustí i kdybych se na uši stavěla.Jenže mi pomohla jedna šťastná náhoda.Zní to fakt hrozně,ale byl to gympl!

Po roce jsem se totiž jakýmsi záurakem dostala na osmiletý gympl,kde jsem se skamarádila s holkou,kterác jezdila na koni.Stala se moje nejlepší kamarádka a společně jsme začaly jezdit ve stáji Bonet v Rokytně.Jezdila jsem na haflingovi,který patřil kamarádčině tetě a docela jsem si ho oblíbila-jmenoval se Vikoušek.Na něm jsem se naučila základy, i když to byla občas tvrdá škola-spadneš nebo se udržíš.Takhle to šlo asi rok.V říjnu 2005 se kamarádčina teta rozhodla že Vika prodá.Já ho měla ráda,ale mohla bych bez něj celkem žít,zato kamarádka ho zbožňovala.Aspoň to tvrdila!No a tak jsme přemluvily její a moje rodiče aby nám Vika dohromady koupili.Dalo to děsný práce,ale povedlo se!Musela jsem jezdit nejmíň 2x týdně a to ještě stíhat autobus do Rokytna a zpět,což bylo dost těžký...

Tohle všechno by bylo fakt super!Mít koně dohromady se svou nejlepší kamarádkou-nádhera!Jenže tak krásný to být nemělo.Sylva pomalu ale jistě začala jezdit čím dál tím míň a mě začalo zmáhat stíhat všechny blbý autobusy,protože jsme na Vika měla asi hodinu což bylo děsně málo.A tak jsme se dohodly že Vika prodáme.Dostala ho jedna naše kamarádka a v součastnosti Vikoušek dál spokojeně tloustne.

Já jsem se rozhodla že si najdu novou stáj,která je blíž kde budu jezdit.Ano a skončila jsem v Apolence,kde jsem taky začínala.Jenže za těch 8 let se hodně změnila.Už to nebyla maličká stájička s 10 koňmi,ale mega velkostáj kde měli koní asi 50.Začala jsem tam jezdit dvakrát týdně na hodiny na jízdárně.Líbilo se mi tam dlouho,jezdila jsem na lipicánce Cantileně a učila se drezuru.

Zárověň,ale taťka dostal nabídku od svého známého,který měl dva koníky a nestíhal je jezdit,že se na ěm mrkne jak jezdím a kdyžtak bych mohla jezdit s ním.Z toho jsem byla nadšená,ale taky trochu vyklepaná-co kdybych se mu nelíbila?

No a pak nastal ten den,kdy jsem jela poprvé k taťkovýmu známému.Koníci,teda klidničky byly obě anglické plnokrevničky-Pohoda a English Present přezdívaná Šmudla,na které jsem měla jet já.Ze stáje jsem byla nadšená,bylo to tam opravdu nádherný!Koníky jsme pečlivě vyčistili,připravili a vyjeli do terénu.Kus jsme šli pěška,potom klusali a nakonec nacválali.Cválali jsme dost rychle a dlouho a já byla nadšená,protože jsem na vyjížďce nebyla hrozně dlouho a Šmudla byla výborná.Taťkův známý říkal že jezdit umím a že s ním teda budu jezdit.

A pak nastalo období hrozně krásný-sice jen tak 2 měsíce,ale super.Jezdili jsme na vyjížďky a byla to prostě pohoda.Jenže potom se něco zvrtlo-taťkův známý mi už vůbec nevolal ať jdu jezdit,nejdřív byl nemocný,potom v zahraničí...no a já z toho byla dost vedle.Začala jsem si teda shánět nové ježdění.

Po dlouhém hledání jsem narazila na stáj Staré Ždánice.Webowky vypadaly fakt super a tak jsem jim hned brnkla,jestli můžu přijít na hodinu.Paní byla děsně příjemná a já se už těšila jak si to užiju a konečně najdu nějaké místo kde budu moci pořád jezdit.Jenže ejhle...přijela jsem do Starých Ždánic a s pomocí jakési babči jsem nšla stáj.Vešla jsem dovnitř a uviděla něco né moc pěkného-všude nepořádek a bahno.Jezdecká hodina byla docela fajn,ale já už měla jasno-tady NE!

Doma jsem byla docela vykolejená,protože jsme stratila poslední naději.A pak to přišlo!Taťka jako by nic řekl: "No víš,P...(jeho známý) mi volal.A říkal že na Šmudlu vůbec nemá čas.A tak jsme si mysleli že by to bylo tak,že bychom s ním napůl platili všechny výdaje a ty bys na ní jezdila kdy bys chtěla." No smaozřejmě že jsem byla nadšená!Skákala jsem až do stropu a byla nadšená-Šmudla snad bude jako můj vlastní koník,budu moct jezdit kdy budu chtít a dělat si co budu chtít,jen nesmím jezdit ven sama.

No a tak dneska padl konečný verdikt-Můžu jezdit na Šmudle kdy chci a jak často chci a dělat si v podstatě co chci!A já jsem šťastná tákhle moc,protože o něčem takovým se mi fakt nikdy nesnilo!

:)

Golfík